3. Bouřkové faktory

V následujících kapitolách si poněkud detailněji ale přesto velmi stručně rozebereme nevýznamnější faktory, které ovlivňují intenzitu případných bouřkových jevů. Mnoho dalších však opomineme, neboť by jejich popis příliš zkomplikoval výklad. Zejména opomineme vliv synoptických podmínek na zesílení baroklinity. Frontálními bouřkami se totiž v této práci nijak zvlášť nezabýváme.

3.1. Instabilita a vlhkost

Pojmem instabilita, resp. instabilním zvrstvením vzduchu, jsme se již zabývali při popisu bouřkového oblaku. Jednoduše řečeno se jedná o silný pokles teploty s rostoucí výškou, který podporuje vznik vertikálních proudů. Nicméně pro vznik oblačnosti je nutná dostatečná vlhkost vzduchu. Ve vlastním oblaku se mimo vodní páry soustřeďuje vodní obsah v kapalných a pevných částicích. Ty lze rozdělit na oblačné, a nepoměrně větší srážkové částice.

Jsou vlastnosti vzduchových hmot, které je nutné zohlednit při posuzování síly a intenzity případných bouřkových srážek. Obecně platí, že ve vlhkém prostředí se tvoří větší množství srážky charakteristické nižšími koncentracemi velkých srážkových částic. V suchém prostředí se naproti tomu vytváří vyšší koncentrace částic se širším spektrem velikostí (kapek). Ve vlhkém prostředí je tedy obecně vyšší pravděpodobnost dřívějšího vypadávání vydatných srážek.

Podstatná je i vlhkost vzduchu pod oblakem či uvnitř oblaku během propadávání srážek. Zatímco ve vlhkém okolním prostředí vypadává velký objem srážkové vody za poměrně klidných podmínek, v suchém prostředí v důsledku odpařování dochází nejen ke ztrátám vodního obsahu srážky, ale i k zesílení sestupného proudění. Příčinou je zde spotřeba latentního tepla, která ochlazuje přiléhající vrstvy vzduchu. Prochlazený vzduch pak rychleji padá směrem k zemi.

Tyto efekty je nutné zohlednit pro pochopení klasifikace bouřek podle vlhkostních a stabilitních podmínek. Následující obrázky označují všechny čtyři typy, které se mohou v přírodě vyskytnout (převzato a upraveno z Department of Atmospheric Sciences):

_images/weakweak.png _images/weakstrong.png _images/strongweak.png _images/strongstrong.png

Je třeba zmínit, že uvedené rozdělení typů bouřek není nijak v rozporu s později zmíněným rozdělení bouřek podle počtu a chování konvekčních buněk (buněčná klasifikace bouřek).

Jednotlivé typy bouřek určujeme podle toho, zda atmosféru považujeme za stabilní či instabilní pro výstupná nebo sestupná proudění.

Bedlivý pozorovatel si na těchto čtyřech obrázcích jistě všiml jedné věci, a to různé výšky základny oblaku. V prvních dvou případech se začíná tvořit oblak až ve vyšších výškách. S vyšší relativní vlhkostí vzduchu nad zemí se snižuje výška základny oblaků a roste síla a vertikální rozsah výstupných proudů.

Již jsme si řekli, že v suchém vzduchu je k tvorbě významných výstupných proudů nutný v atmosféře podstatně větší pokles teploty s výškou než ve vzduchu nasyceném vodní parou. Čím teplejší je vlhký vzduch při zemi, tím rychleji se při svém případném výstupu do výšky nasytí a vznikne oblak. V nasyceném teplém vzduchu základny oblaku s vysokou absolutní vlhkostí se uvolňuje při kondenzaci větší množství latentního tepla, a proto není pro udržení výstupného proudu vyžadována příliš významná instabilita zvrstvení. Při vysoké vlhkosti vzduchu při zemi tak budeme považovat situaci za instabilní pro výstupné proudy.

Při stanovení intenzity a vydatnosti srážek si všímáme vlhkosti a množství srážkových částic ve vyšších částech oblaku. Při velkém vodním obsahu oblaku budou k zemi propadávat vydatnější srážky. Nicméně podstatnější pro posouzení situace bude stav přesně opačný, tj. nedostatečná vlhkost. Srážky propadající suchým vzduchem vlivem intenzivního odpařování totiž vytvářejí ideální podmínky pro rychlé propadání vzduchu k zemskému povrchu. Takové podmínky budeme považovat za instabilní pro sestupné proudy.

Typickým prostředím pro vývoj slabších bouřek se vyznačuje situace znázorněná na první obrázku. Vyskytuje-li se relativně suchý vzduch při zemi a vlhký vzduch ve volné atmosféře, bývají výstupné i sestupné proudy pouze slabé intenzity. Příkladem mohou být bouřky z tepla v nevýrazné brázdě nízkého tlaku vzduchu. Při těchto situacích jsou v bouřkách zaznamenávány pouze krátkodobě intenzívní jevy, především silné přeháňky, a nedochází k výraznému ochlazení vzduchu propadající srážkou.

Pro střední Evropu jsou zřejmě nejčastějším typem bouřek ty na druhém obrázku, protože se vyskytují ve vzduchových hmotách kontinentálního původu. Nejen při úrovni zemského povrchu, ale i ve výšce se nachází poměrně suchý vzduch. Oproti minulému případu se propadající srážky při pádu silně odpařují a následkem toho dochází k ochlazení a zesílení sestupného proudění. Při těchto bouřkách dokonce ani nemusí významně pršet, může pouze dojít k silnému ochlazení v důsledku suché průtrže vzduchu (viz dry microburst a zvláštnost virga).

Poslední dva případy jsou častými nositeli nebezpečného počasí. Bouřky většinou spadají do kategorie multicelárních bouří nebo supercel. Protože je k jejich vývoji potřeba dostatečná absolutní vlhkost přízemního vzduchu, vyskytují se výhradně v teplých měsících. Bývají prekurzorem vývoje komplexních bouřkových systémů.

S třetím typem prostředí se pojí bouřky provázené velmi silnými lijáky a ojedinělým krupobitím. Často doprovázejí zvlněné studené fronty, a tak mohou pokrýt i větší území. Mohou být zdrojem lokálních bleskových povodní.

Posledním druhem jsou bouře s největším potenciálem způsobovat škody. Bývají nezřídka stejně jako předchozí typ doprovázeny extrémním množstvím srážek, ale především jsou nebezpečné vypadáváním většího množství krup a ničivým větrem (downbursty). V našich zemích se tento typ bouří neobjevuje příliš často. Za příznivých podmínek vznikají nebo se přetvářejí do formy supercel (přesněji klasických nebo HP supercel), ze kterých mohou k zemi propadávat kroupy obrovských rozměrů a případně dokážou zrodit tornádo (konvekční bouře). Vyskytují se často v blízkosti studených front.

Podmínky jen zřídkakdy odpovídají přesně jednomu z výše popsaných typů prostředí. Navíc jsou zde opominuty i jiné velmi podstatné faktory. Proto bude především přínosem si zde zapamatovat podstatnou roli relativně suchých vrstev vzduchu na vertikální složku proudění, relativní vlhkosti vzduchu při zemi na iniciaci vzestupných proudů, vlhkosti ve vyšších výškách na tvorbu a zánik oblačné masy (entrainment) a velikosti vodního obsahu bouřkového oblaku při posuzování vydatnosti srážek.

3.2. Vertikální střih větru

Z dosavadního popisu bouřkových procesů jste mohli zřejmě nabýt nesprávného dojmu, že pro vývoj bouřek jsou zdaleka nejdůležitějšími faktory instabilita atmosféry a vlhkost vzduchu. Avšak ty plní ve většině případů pouze roli určitého potenciálu. K jeho výraznému uvolnění je ovšem nutné zapojit do úvah i dynamické faktory.

Věnujme se jednomu takovému dynamickému faktoru, vertikálnímu střihu větru. Můžeme jej popsat jednoduše jako změnu vektoru proudění s rostoucí výškou. Omezíme-li reprezentaci tohoto vektoru pouze na dva rozměry (vodorovnou rovinu), lze v každých dvou různých výškových hladinách atmosféry chápat dvě vodorovné složky střihu (rozdílu vektorů) větru: změnu rychlosti (speed shear) a směru proudění (directional shear).

Pro atmosféru je běžné, že rychlost větru ve vyšších výškách významně převyšuje rychlost v blízkosti zemského povrchu. Taková skutečnost má pro vývoj bouřek naprosto stěžejní význam.

Pokud by se rychlost větru s výškou neměnila, vznikající bouřky by trpěly jednou výraznou vadou. Místo spadu srážek v takových případech totiž koresponduje s místem vtoku teplého vzduchu do bouřky. Kvůli tomu pak bouřky po dosažení stadia zralosti poměrně rychle zanikají, neboť se tento výstupný kanál velmi záhy přeruší. Takové prostředí je typické zejména pro tzv. “bouřky z tepla”. Ty netrvají obyčejně déle než jen několik málo desítek minut. Ale i za takových podmínek může docházet k propagaci bouřek do určitého směru, případně i více směrů.

V prostředích s výraznějším střihem větru dochází naopak k tomu, že se sestupné proudění se srážkami vytvoří dále od místa vtoku vzduchu do bouře. Jestliže zároveň vlastní tah bouřek není příliš podobný vektoru vertikálního střihu větru, je možné se nadát i déletrvajícího působení bouřkové činnosti. Často v řádu několika hodin.

Teď stručně ke směrové složce střihu větru. S rostoucí rychlostí proudění nabývá většího významu. Může doprovázet tzv. studenou advekci ve výšce, v jejímž důsledku dochází k destabilizaci zvrstvení vzduchu. Podobným způsobem jako vertikální změna rychlosti větru ovlivňuje pozici vzestupného a sestupného proudění.

Pro pozorovatele na zemi bývá známkou výrazného střihu větru především odlišný směr tahu nízkých oblaků. Změna rychlosti větru je bohužel již o dost hůře pozorovatelná, protože je zpravidla obtížné ze země odhadnout relativní rychlosti tahu oblačnosti vyšších pater. Navíc v případě pozorování doprovodné bouřkové oblačnosti je třeba často odlišit i proudění relativní vůči bouři (storm-relative winds), které jinak situaci značně zkresluje.

Střih větru kromě zmíněné diferenciace vertikálních proudů v bouři vystupuje i v jiných důležitých rolích. Podporuje zpravidla rozvoj vertikálních proudů i při jinak nepříznivých stabilitních podmínkách. Nemůžeme si zde ale dovolit v souvislosti se střihovými podmínkami detailněji pojednat o dalších faktorech souvisejících s dynamikou vývoje bouřkových buněk, přestože mohou v některých prostředích hrát opravdu podstatnou roli.

Nebudeme se sice zabývat vlivem střihu větru na změny v divergenci (česky zřídlovosti) proudění různých výšek, ale měli bychom alespoň zmínit pojem horizontální vorticita (česky snad vírnatost).

Vertikální proudy na svých okrajích jako důsledek kompenzace proudění vytvářejí víry s horizontální osou otáčení. Jejich působením se v případě výskytu sestupného proudu mohou v určité vzdálenosti od něj (na gust frontu) za vhodných střihových podmínek iniciovat výstupné proudy. Projevit se mohou vývojem další kupovité oblačnosti nedaleko hlavní konvekční buňky a případně ovlivnit budoucí směr propagace vlastní bouře.

Dalším zajímavým procesem je charakteristické stáčení větru s výškou doprava, při současném zesilování jeho rychlosti. V důsledku toho se v mezní vrstvě může vytvořit rotující vzestupné proudění, které bývá předzvěstí vývoje supercelární bouře. A takové struktury mohou být někdy neobyčejně stabilní a potenciálně velmi nebezpečné.

3.3. Blokující inverze (mid-level capping inversion)

V minulých kapitolách jsme občas zmínili pojmy volná atmosféra a mezní vrstva. Proudění ve spodní mezní vrstvě atmosféry je ovlivněno třením vzduchu o zemský povrch. V letním období bychom při určitém zjednodušení mohli v některých případech mezní vrstvu považovat za totožnou s tzv. směšovací (konvekční) vrstvou. Tato spodní část troposféry se vyznačuje vertikálními pohyby ovlivněnými charakteristickým denním průběhem teplot.

Po východu slunce se při zemi a za slunečného počasí začínají vlivem zvyšujících se teplot ohřívat bezprostředně přiléhající vrstvy vzduchu. Následně dochází k promíchávání takto ohřátého vzduchu se vzduchem ve výšce. Na horní hranici směsovací vrstvy se v letním období zpravidla formuje vrstva s inverzním nebo stabilním průběhem teploty. Ta brání dalšímu rozvoji konvekce nad směšovací vrstvu. Po západu slunce ale zejména v noci se přízemní vrstva vzduchu začíná ochlazovat vlivem radiačního ochlazování povrchu a vzniká přízemní inverzní vrstva.

Výskyt bouřek je zpravidla běžný v odpoledních hodinách. V té době konvekční proudy směšovací vrstvy dosahují do největších výšek. V závislosti na síle inverzní (stabilní) vrstvy vzduchu na horní hranici směšovací vrstvy tato případně blokuje další vývoj konvekce. Míra rozrušování této blokující vrstvy rozhoduje o případném proniknutí vzestupných proudů až do volné atmosféry.

Při vývoji termicky podmíněných bouřek hraje blokující inverze velmi podstatnou roli. Pokud je příliš slabá, termické proudění může vést k příliš brzkému vývoji kupovité oblačnosti, který zpravidla znemožní vývoj významných bouřek. Je-li naopak příliš silná, nemusí k vývoji významné kupovité oblačnosti vůbec dojít. O úspěšnosti předpovědi bouřek často rozhoduje právě schopnost posoudit budoucí chování vzduchu v horních částech směšovací vrstvy.

Věřte, že mohou být podmínky ve směšovací vrstvě v důsledku různých nehomogenit značně lokálně proměnlivé. Zejména v mělkém tlakovém poli tak někdy téměř nelze předpovědět místo budoucího vývoje bouřkové oblačnosti.

Budeme na chvíli předpokládat ideální situaci, kdy existuje dostatečně chladný vzduch ve volné atmosféře a poměrně silná inverzní vrstva na hranici směšovací vrstvy. Ta funguje podobně jako zátka u šumivého vína, brání vývoji významné kupovité oblačnosti, přinejmenším v dopoledních hodinách. Dále předpokládejme, že nedochází ani k vývoji oblaků hezkého počasí (cumulus humilis) a ani ve vysoké atmosféře se nenalézá žádná oblačnost. Při zemi vane jen slabý vítr. Za takových podmínek dochází v průběhu pozdních odpoledních hodin k pozvolnému rozrušování inverzní vrstvy a turbulentnímu promíchávání povrchem ohřátého vzduchu pod ní. Jakmile dojde k natolik významnému rozrušení inverzní vrstvy, že některý z výstupných proudů ji dokáže protrhnout a dosáhnout případně hladiny volné konvekce (hladiny od které již dochází k samovolnému rozvoji konvekce), zpravidla dojde k náhlému a prudkému vývoji bouřkového oblaku. Za vhodných střihových podmínek (viz výše) a dostatečné vlhkosti vzduchu tak může vzniknout velmi silná bouřka. Bývá obvyklé, že po přerušení blokující inverze dochází k témuž i na několika jiných místech nebo následuje iniciace dalších bouřek v bezprostředním okolí. Popsané podmínky jsou pro vývoj termicky podmíněných a velmi silných bouřek naprosto typické a přesně korespondují se situacemi, které člověk nejspíš popíše tak, že bouřky vznikly znenadání. K prudké změně počasí může v extrémních případech dojít i jen během 10-15 minut, nejčastěji ale trvá vývoj prudkých bouřek zhruba v intervalu 25-45 minut.

3.4. Buněčná architektura

Za jakési vyústění předešlého popisu bouřkových faktorů lze považovat následující klasifikaci bouřek podle charakteru a počtu konvekčních buněk. Jednotlivou konvekční buňku si lze ztotožnit s jedním silným vzestupným proudem. Pro většinu bouřek je typické, že sestává alespoň z několika konvekčních buněk v různém stadiu vývoje. Pořadí kategorií by mělo odpovídat rostoucímu stupni organizace struktury bouřek.

Rozlišujeme:

  • Jednobuněčné bouřky (single cell storms, pulse storms)
  • Mnohobuněčné (shlukové) bouřky (multicell cluster storms)
  • Mnohobuněčné liniové bouřky (multicell line storms, squall lines)
  • Supercely (supercells)

Ačkoliv se dle následujícího popisu může toto rozdělení na první pohled zdát zcela vyčerpávající, ve skutečnosti bohužel příliš nereflektuje skutečně se vyskytující případy. Pozorování bouřek ukazují, že mnohé bouřky nelze ani při sebelepší snaze zařadit do některé z těchto kategorií. Zejména počet bouřkových buněk se zdá být velmi zavádějícím klasifikačním znakem. Nikoliv jen z těchto důvodů nepovažuji toto členění za příliš smysluplné a předpokládám v budoucnosti pozvolný ústup od jeho používání, především v odborné literatuře.

3.4.1. Jednobuněčné bouřky (single cell storms)

Lze dovodit, že jednobuněčné bouřky jsou tvořeny jedinou konvekční buňkou, a proto nebudou mít zřejmě dlouhého trvání. V průměru se jejich životnost dá měřit na několik málo desítek minut. Takové bouřky proto nemívají žádný významný potenciál přinést nebezpečné počasí a zaujímají zpravidla malou plochu. Obvykle spadají do kategorie tzv. “bouřek z tepla”. Jak náhle vzniknou, tak i rychle odezní. Příčinou je skutečnost, že po dosažení stadia zralosti sestupné proudění zpravidla zcela přeruší vzestupný proud.

Jen v ojedinělých případech se stává, že by byly bouřky natolik silné, že by se v nich například vyskytlo i krupobití. Jakékoliv intenzivnější projevy mají jen velmi krátké trvání. Lidem nahánějí strach pouze svým nečekaně rychlým vznikem. Tvoří se nejčastěji velmi náhle za jasného počasí, a protože nebývají nijak mohutné, snadno se na slabě kontrastní obloze přehlédnou a dokáží pak ledaskoho překvapit letní přeháňkou.

3.4.2. Mnohobuněčné shlukové bouřky (multicell cluster storms)

Mnohem významnější bouřková činnost se vyskytuje u bouřek s několika konvekčními buňkami. Zde musíme rozeznávat dva typy bouřek podle uspořádanosti jejich buněk.

Prvním případem jsou tzv. shlukové bouřky (cluster storms). V našich podmínkách jde o nejčastěji se vyskytující typ. Vyskytují se v různých prostředích, ale povětšinou v homogenní instabilní vzduchové hmotě s nepříliš výrazným vertikálním střihem větru.

Vznikají nejčastěji tak, že se vytvoří jeden iniciační vzestupný proud, který postupně přetvoří věžovitý kumulus v kumulonimbus. V krátké době po vzniku tohoto oblaku se v bezprostřední blízkosti začne tvořit další, a pak opět další, a tyto postupně narůstající kupy mají tendenci ke spojování se do většího celku. Výsledkem je systém několika spolupracujících konvekčních buněk v různých stadiích vývoje. Staré rozpadající se buňky jsou nahrazovány novými. To je ostatně příčinou, proč tyto bouřky již mají schopnost přetrvávat výrazně delší dobu než jejich jednobuněčné varianty. V mnoha případech jen několik desítek minut, ale není zdaleka výjimkou i několikahodinová aktivita.

Propagace těchto multicel nebývá často snadno předpověditelná. Nové konvekční buňky se běžně vytvářejí v oblastech přízemní konvergence (soustřeďování vzduchu) vytvářených střetáváním sestupných proudů (i gust frontů) existujících buněk, případně během interakcí vertikálních proudů s okolním prostředím. V obvyklých případech se alespoň zpočátku nové buňky vytvářejí proti směru působení vertikálního střihu větru ve směšovací vrstvě. Nicméně v prostředích s velmi slabým střihem může být situace značně odlišná. S postupným vývojem začínají o směru a rychlosti propagace bouře rozhodovat i jiné faktory, které občas vyústí ve vznik více organizovaného systému konvekce. Kvůli schopnosti regenerace jednotlivých buněk a propagaci bouře nedochází často ani po západu slunce k rychlému rozpadu systému.

_images/cluster_storm.png

Mnohobuněčná shluková bouřka.

© www.usatoday.com

Díky všem těmto vlastnostem bývají multicely zdrojem lijáků, silné bleskové aktivity, nárazů větru i případného krupobití. Vyskytnout se v nich mohou i přívalové srážky. Vyskytují-li se pár hodin před příchodem fronty, může jejich četný výskyt značně ovlivnit charakter některých částí vlastní fronty.

3.4.3. Mnohobuněčné liniové bouřky (multicell line storms, squall lines)

Zdaleka nejčastěji je v našich krajích nebezpečné počasí vázáno na konvekci uspořádanou do linie. Bývá nejen zdrojem vydatných srážek, ale často také prudkých nárazů větru a silné bleskové aktivity, případně krupobití. Vyskytuje se v různých modifikacích odlišujících se zejména polohou oblasti se stratiformními (vrstevnatými) srážkami. Běžně doprovázejí silné studené fronty a bývají podstatně rozsáhlejší než shlukové bouřky.

Čára bouřek se skládá z několika konvekčních buněk. V mnoha případech začíná svůj životní cyklus stejným způsobem jakým vznikají i shlukové bouřky. Jen s tím rozdílem, že se postupem času nové buňky vytvářejí převážně na přední straně systému, případně dochází k vývoji souvislých výkluzných pohybů frontálního charakteru. Dovoluji si takové systémy nejen kvůli obrácenému směru cirkulace označovat za bouřkové fronty. Ačkoliv k takovému vývoji může dojít z různých příčin, vždy se následkem vývoje na přední straně systému zesiluje činnost fronty nárazovitého větru (gust frontu) a čelo bouřek nabývá charakteristického tmavého, někdy až šedozeleného a strašidelného vzhledu, často s tzv. návějovým oblakem (shelf cloud).

V mnoha významnějších případech je vývoj čáry s bouřkami daleko přímočařejší, a nevzniká postupnou přeměnou systému shlukových bouřek. Takové systémy nicméně vyžadují zpravidla existenci významnějšího spouštěcího mechanismu synoptického nebo mezosynoptického měřítka.

Nikoliv zřídkakdy dochází v systémech liniové konvekce i k deformování původního tvaru přímky. Příčiny mohou spočívat jak uvnitř tak i vně systému. A právě s takovými systémy jsou spojovány i nejničivější větrné jevy (derecho).

Detailně strukturu a vzhled bouřkové fronty znázorňují následující obrázky.


_images/squall_line.png

Squall line s předsunutou kovadlinou a návějovým oblakem (shelf cloud).

@ Jimmy Deguara www.australiasevereweather.com (upraveno)

3.4.4. Supercely (supercells)

Ještě nebezpečnější charakter počasí mohou přinášet tzv. supercelární bouře. Již o nich byla podrobnější zmínka při popisu vizuálních prvků. Jedná se o mohutné bouře dosahujících vertikálních výšek zpravidla alespoň 12-15 km. V literatuře jsou velmi zjednodušeně označovány za jednobuněčné bouře a bývají považovány za nejvíce organizované typy bouřek. Bouřkové buňky supercel se odlišují jednou podstatnou vlastností, přetrvávající rotací vzestupného proudu (mezocyklóny). Supercelární bouře v jejím důsledku vytrvávají výrazněji delší dobu než konvekční buňky všech předchozích typů, zpravidla déle než hodinu. Zvláštním znakem je jejich časté odklánění se napravo od tahu okolních bouřek (right moving).

Ačkoliv existuje hned několik teorií pokoušejících se osvětlit příčiny vzniku rotujícího výstupného proudění a následnou organizaci struktury a propagaci supercely, zpravidla se příliš významně neodlišují v popisu pro její vývoj příznivých podmínek. Především se zdůrazňuje významná změna rychlosti a směru větru s rostoucí výškou, alespoň mírně instabilní zvrstvení, vysoká poměrná vlhkost vzduchu při zemi, malý úhel svíraný vektorem relativního proudění vůči bouři a vektorem horizontální vorticity, kladná vertikální vorticita ve středních výškách nebo divergence (zřídlovost) proudění ve vysoké atmosféře. Z celkem pochopitelných důvodů se zde zdržím bližšího výkladu, ale i tak výčet naznačuje, jak zřídkavým jevem může právě výskyt supercel být. A právě tato v reálných podmínkách poměrně vzácná souhra příznivých podmínek bývá důvodem proč se často vyskytují méně stabilní bouře mající základní znaky supercel pouze v krátkém období svého života.

Jak naznačují mé dosavadní zkušenosti, a zřejmě i výzkumy z posledních let, z mnoha důvodů by se nejspíše správněji tyto bouřky supercelárního typu měly v širším významu označovat za rotacely. Rotace buňky se totiž zdá být opravdu jediným podstatným rozlišovacím znakem. Ostatní impozantní vlastnosti, přispívající k téměř démonické fascinaci supercelami a ospravedlňující tak předponu super- ve svém názvu, nejsou ani zdaleka tak četné a neodpovídají četným pozorováním.

V závislosti na míře rotace bouře a vlhkostních podmínkách se i nadále v literatuře rozlišují tři hlavní typy supercelárních bouří.

V prostředích s nízkou vlhkostí vzduchu ve spodních vrstvách se vytvářejí tzv. LP supercely (low-precipitation supercells). Ty nejsou doprovázeny vydatnými srážkami ani silnými tornády, ale bývají častým producentem opravdu velkých krup.

Druhým typem bouří jsou klasické supercely (classic supercells). Ty se vyznačují již zcela zřetelnou existencí dvou oblastí sestupného proudění, které byly zmíněny výše v textu. Podstatnou je zde zadní výtoková oblast RFD (rear-flank downdraft), která při zemi částečně obepíná rotující vzestupný proud a přenáší srážky a srážkami prochlazený vzduch do západních částí bouře. Výrazně častěji než u předchozího typu se vyskytují v klasických supercelách silná tornáda, průtrže vzduchu (downbursty), velké kroupy a intenzivní srážky. U obou popisovaných typů jsou běžně pozorovatelné stěnové oblaky (wall clouds).

_images/supercela.png

Supercela.

© NOAA

Posledním druhem supercel jsou tzv. HP supercely (high-precipitation supercells). Jsou nositelem obzvlášť vydatných srážek způsobujících i lokální povodně. Obvodové části jádra bouře mívají někdy vzhled nikoliv nepodobný liniovým multicelám. Často je u nich pozorovatelné charakteristické rýhování oblačnosti (striations). Běžně produkují ničivé downbursty a hůře pozorovatelná tornáda, případně krupobití. Na rozdíl od předešlých typů se ničivé počasí projevuje často i na čelní straně bouře (forward-flank downdraft). Tyto bouře zpravidla vzbuzují z jakéhokoliv místa pozorování opravdu silný respekt.

U běžné supercely si lze všimnout určité podobnosti s frontálním systémem tlakové níže. Lze zpravidla identifikovat centrum nižšího atmosférického tlaku ve středu a teplou pseudofrontu na východní straně bouře. Již méně stacionární rozhraní vázané na RFD, kterým se manifestuje přítomnost mezocyklóny, plní společně s tlakovou depresí ve středu bouře roli jakéhosi vysavače okolního vzduchu a specifickým způsobem tento promíchává se vzduchem ovlivněným srážkami.

Chování supercelární bouře je podobně jako u jednoduchých jednobuněčných bouřek silně ovlivňováno aktuálními podmínkami, ale na rozdíl od nich je její následující vývoj ovlivněn značnou setrvačností rotujících buněk. Docházet může k opětovnému obnovování mezocyklóny, k její okluzi a případnému přesunování, k zániku stávajícího a vzniku nového vtoku vzduchu do bouře, k vícečetnému rozvoji mezocyklón a dalším procesům, jejichž příčiny, průběh, projevy a následky ještě nejsou dostatečně dobře prozkoumány. Ostatně to samé lze tvrdit o organizovaných multicelárních bouřích a rozsáhlejších konvekčních systémech.

V českých zemích dochází k vývoji ničivých supercelárních bouří jen zřídka. Daleko podstatnějším nositelem ničivého počasí jsou u nás systémy liniové konvekce. Nejdůležitějšími překážkami pro vývoj supercel v ČR je více kontinentální klima (s nízkou přízemní vlhkostí vzduchu), nepříliš pravděpodobný současný výskyt silného střihu větru a instabilního zvrstvení v začátku letního období, pravděpodobně nepříznivé závětrné působení alpského pohoří a poměrně členitý reliéf. V Evropě jsou o dost příznivější podmínky v četných oblastech Francie, v Belgii, Nizozemí, severní Itálii a v některých částech Německa a Polska, ovšem ale také i v severozápadní části Balkánu nebo Maďarsku. Vhodným obdobím pro vývoj supercelárních bouří (především takzvaných mini-supercel) se v ČR zdají být pozdní jarní měsíce, s nejoptimálnějším obdobím v posledních dvou červnových týdnech při přílivu středomořského vlhkého vzduchu z jižních směrů.